Zelená dohoda, některými zpochybňovaná, jinými oslavovaná, je bezpochyby pojem, se kterým se za poslední tři roky její existence snad každý, kdo se i minimálně zajímá o debaty týkající se udržitelné budoucnosti, setkal.

V souvislosti s ní je také užíván přehršel pojmů či zkratek, které však nemusejí být hned tak srozumitelné. My se Vám tímto článkem pokusíme veškeré termíny vysvětlit tak, aby Vám Zelená dohoda, doslova (a možná i přeneseně), začala dávat smysl.

Zelená dohoda

Začneme samotným rozborem pojmu Zelená dohoda, o níž jsme blíže pojednávali také v našem článku Na úvod k Zelené dohodě.

Zelená dohoda neboli Green Deal (či „Zelený úděl“) je označení pro dokument Evropské komise přijatý ve formě tzv. „sdělení“, celým názvem se jedná o Sdělení Komise „Zelená dohoda pro Evropu“. Samotné sdělení právně spadá pod tzv. soft law (v překladu doslova „měkké právo“) , přičemž soft law lze popsat jako určitá pravidla chování, která v zásadě nejsou právně závazná, avšak mohou mít na právně závazné normy určitý dopad.[1] Sdělení je tedy neformálním regulatorním nástrojem, který nemá právní účinky.

Skutečnost, že se Zelená dohoda stala právně závaznou, lze vysvětlit tím, že došlo k převzetí jejích cílů do formy právně závazného nařízení EP a Rady (EU) č. 2021/1119, kterým se stanoví rámec pro dosažení klimatické neutrality.

Svým obsahem odpovídá Zelené dohoda určité strategii, souboru plánů a koncepcí dotýkajícího se nejrůznějších klimaticky náročných odvětví a směřujícího k jednomu hlavnímu cíli – dosažení úplné uhlíkové neutrality do roku 2050 na území EU.

Uhlíková neutralita

V této souvislosti je také důležité pochopit, co přesně zmiňovaná uhlíková neutralita, anglicky označovaná jako „net-zero carbon“, znamená. Jedná se o dosažení hospodářského bodu, kdy do ovzduší nejsou vypouštěny žádné emise skleníkových plynů, resp. dosažení rovnovážného stavu mezi emisemi a jejich pohlcováním z atmosféry do přirozených či umělých úložišť uhlíku. V evropském prostředí je přirozeným superúložištěm uhlíku půda, přičemž se odhaduje, že 0,1 % uhlíku, který je v současnosti uložen v evropské půdě, odpovídá ročním emisím až 100 milionů aut. Uhlíková neutralita má být hlavním řešením stanoveným Pařížskou dohodou ve snaze zabránit oteplování planety a udržet toto oteplení na maximu 1,5 °C vůči teplotám před průmyslovou revolucí.

Balíček fit for 55

Dalším pojmem, který je se Zelenou dohodou spjat, je „balíček Fit for 55“.

Evropská unie si pro usnadnění dosahování konečného cíle Zelené dohody stanovila cíl průběžný, a to sice snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030 alespoň o 55 % (oproti úrovni vypouštěných emisí v roce 1990) – od toho název tohoto balíčku. Proto, aby mezitímního cíle mohlo být včas dosaženo, bylo samozřejmě třeba reformovat unijní legislativu. Balíček Fit for 55 tak představuje soubor návrhů nových směrnic a nařízení, případně novel jejich stávajících znění, a dále dalších strategií a plánů, které obsahují přísnější, ekologicky přívětivější úpravu. Ve skutečnosti byly přijaty balíčky dva, ten první byl zveřejněn již v červenci roku 2021, druhý, doplňující, v prosinci stejného roku. Jednotlivé návrhy jsou v současnosti projednávány na půdě Evropského parlamentu a Rady, a je samozřejmě možné, že nebudou přijaty v původním znění či v krajním případě nemusejí být přijaty vůbec.

Balíček Fit for 55 znamená tedy legislativní činnost Evropské komise za účelem dosahování závazků Zelené dohody.

Taxonomie EU

Pro některé ne zcela jasným, přičemž hojně užívaným pojmem, je „taxonomie EU“. O taxonomii a jejích implikacích se můžete více dočíst také v našem článku Co myslíme, když mluvíme o taxonomii EU. Taxonomie EU je vlastně určitý seznam hospodářských činností, které jsou na unijní úrovni oficiálně označeny za klimaticky udržitelné, a tedy současně naplňující cíle Zelené dohody. Jednotlivé činnosti jsou doprovázeny specifickými technickými kritérii, aby šlo zcela určitě a jednoduše zhodnotit, zda činnost naplňuje stanovené podmínky (jedná se např. o určitá kapacitní maxima, podmínky využití konkrétních technologií, apod). Taxonomie EU byla formulována pomocí nařízení, technická (označovaná taktéž jako „screeningová“) kritéria byla doplněna skrze akt Evropské komise přijatý v přenesené pravomoci. Taxonomie souvisí, především, s otázkou financování udržitelných projektů, jelikož má sloužit jako vodítko pro soukromé investory (při rozhodování se, kam budou své investice směřovat) a veřejné instituce (při poskytování bankovních půjček a dotací). Finanční prostředky by pak měly být poskytnuty pouze těm, kteří provozují taxonomií vymezené činnosti.

Nefinanční report

Dalším pojmem, se kterým se doposud setkávaly především velké podniky, jelikož jim byla stanovena povinnost jej vypracovávat, je „nefinanční report“. Nefinanční report bývá často zaměňován a označován také jako „Zpráva o udržitelném rozvoji“, „ESG report“ či třeba „Sustainability report“. Vše je označením pro dokument (report), který vykazuje informace a hodnoty o tom, jak podnik přistupuje k udržitelným cílům a jak tyto závazky ovlivňují jeho hospodářský výkon a postavení na trhu. Zásadním vodítkem pro tvorbu nefinančního reportu je „ESG“ (zkratka anglických slov environment, social and governance). Zkratka označuje tři mezinárodně uznávané oblasti, které by firma v nefinančním reportu měla popisovat, vyhodnocovat a naplňovat, aby mohla být označena za udržitelnou. V českém překladu se tedy jedná o oblast životního prostředí, sociálních otázek a oblast dobré správy a řízení.

Oběhové hospodářství

Oběhové hospodářství neboli cirkulární ekonomika je název pro koncept, ve kterém, jednoduše řečeno, neexistuje odpad (či je značně minimalizován). Jedná se o takovým způsobem nastavený hospodářský cyklus, který díky sdílení, pronajímání, opětovnému používání, opravování, repasování nebo recyklaci zhodnocuje již existující výrobky, suroviny a materiály a umožňuje prodloužit jejich životní cyklus. Přechod hospodářství na oběhové je pak jedním z hlavních cílů Zelené dohody.

V rámci strategie oběhového hospodářství a konkrétně pak návrhu nařízení ekodesignu pro udržitelné výrobky se mluví také o zavedení tzv. digitální pasu výrobku (Digital Product Passports). Jedná se o informační systém, který má zjednodušit opravy výrobků, jejich recyklační proces a obecně usnadnit sledování jejich oběhu a životního cyklu. Digitální pas produktu by měl obsahovat např. soupis všech materiálů, součástí a surovin použitých v produktu a přehled o jeho dodavatelském řetězci. Mezi takto regulované produkty se má řadit například spotřební elektronika, baterie, nábytek, textilie, a především stavební výrobky.

Udržitelné cíle EU má napomáhat uvádět v život také „(Nový) Evropský bauhaus“, tedy strategie vytváření estetických, udržitelných a inkluzivních míst, výrobků a způsobů života.

Tento abstraktní pojem představuje iniciativní plán, který má podporovat a urychlit ekologickou transformaci v hospodářských odvětvích jako je stavebnictví, nábytkářství, móda a textilní průmysl a také v dalších oblastech našeho každodenního života. Podporuje udržitelný životní styl a je v něm uvedena řada politických opatření a možností financování s cílem poskytnout všem občanům přístup ke zboží, které je oběhové a méně náročné na uhlík.

V našem článku Co myslíme, když mluvíme o taxonomii EU jsme se zabývali pojmem green washingu („zeleného vymývání“) nebo také green sheenu („zeleného lesku“) či jednoduše česky „lakování na zeleno“. Tyto pojmy shodně označují marketingovou činnosti firmy, která své produkty či služby prezentuje jako „zelené“, tedy ekologicky šetrné či přispívající k ochraně životnímu prostředí, ačkoliv tomu tak není. Prezentace firmy jako udržitelné je pro ni samozřejmě ekonomicky příznivá, vytváří tak falešnou představu o přidané hodnotě produktu, kterou je spotřebitel ochoten preferovat před jinými a za kterou je ochoten si také připlatit. Ekologičnost produktu pak většinou není provázena žádnými důkazy, bývá vyjádřena značně vágně (např. přírodní) či označeními, která jsou pro daný produkt zcela irelevantní. V jiných případech pak může jít i o pouhou lež či falešná označení či certifikace.[2] Této praktice má předcházet právě shora zmíněná evropská taxonomie, která jasně vymezuje, které činnosti lze považovat za oficiálně udržitelné.

Veškeré regulované produkty mají mít tzv. digitální pas (angl. Digital Product Passports). Má se jednat o jednotný informační systém, který v praxi zjednoduší opravy výrobků, jejich recyklační proces či usnadní jejich sledování v oběhu. Digitální pas produktu by měl obsahovat např. soupis všech materiálů, součástí a surovin použitých v produktu a přehled o jeho dodavatelském řetězci. Tvůrci legislativy z Bruselu předpokládají, že díky digitalizaci se zvýší šance na opětovné použití výrobku či jeho správné nasměrování do zařízení pro nakládání s odpady.

Regulovanými produkty, pro něž je digitální pas připravován, jsou spotřební elektronika, baterie, móda, nábytek, ale také stavební výrobky, jako je např. cement. Právě stavebnictví a realitní projekty by měly být z digitálních pasů nejvíce regulovanými oblastmi z hlediska digitálních pasů.

Koncept digitálního produktového pasu nebude úplnou novinkou. Bude do značné míry vycházet z projektu Madaster, „registru materiálů“, který je nyní aktivní v několika evropských zemích, jako je Nizozemsko, Švýcarsko, Německo, Norsko, Belgie nebo Dánsko.

---

[1] https://is.muni.cz/th/jdi5f/RIGO_Unijni_soft_law_a_jeho_soudni_prezkum_PHubkova_FINAL.pdf

[2] https://blog.zerowastelife.cz/greenwashing/