Emisní systém aneb kde se vzala emisní povolenka

Vědecké studie jasně dokazují, že skleníkový efekt vznikající vypouštěním antropogenních skleníkových plynů do atmosféry je jednou z hlavních příčin změn klimatu. Zjednodušeně řečeno se jedná o plyny nacházející se v atmosféře, které absorbují a opětovně vyzařují infračervené záření, čímž dochází k oteplování planety. Tím nejvíce diskutovaným skleníkovým plynem je v současnosti bezpochyby oxid uhličitý (CO₂).

Emisní povolenku můžeme definovat jako právo na vypouštění stanoveného množství určité specifické látky po stanovenou dobu, v tomto kontextu pak myslíme právě 1 tunu oxidu uhličitého či jeho ekvivalentu po dobu jednoho kalendářního roku. Objem emisních povolenek je limitovaný a jejich nabytí je částečně zpoplatněno, což má za cíl regulovat a postupně snižovat celkové emise.

Mezinárodní prameny opatření pro snižování emisí

Mezinárodní tržní mechanismus využívající emisní povolenky jako strategický nástroj pro dosahování klimatických cílů byl poprvé založen Kjótským protokolem přijatým v roce 1997 jako prováděcí dokument k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu. Vzniká tak komplexní obchodní systém fungující na principu přidělení různého množství emisních povolenek jednotlivým smluvním státům, toto množství vychází z jeho emisních hodnot k roku 1990. Pokud některý stát není schopen udržet emise v limitu přidělených povolenek, má možnost další povolenky odkoupit od států, které mají emisní hodnoty nízké nebo se jim úspěšně daří je snižovat. 

Kjótský protokol nicméně čelí značné kritice hned z několika důvodů. Především hodnotově vychází z premisy tzv. společné, ale rozdílné odpovědnosti, která počítá s tím, že ekonomické břímě boje se změnami klimatu by měly nést především rozvinuté země, jelikož jsou to především ony, které mají na znečištění největší podíl. Ostatní pak samozřejmě musejí participovat, ale jakožto země méně rozvinuté mohou činit také méně významné sebeomezující kroky, které nebudou kompromitovat s jejich hospodářským rozvojem. Kjótský protokol tak mezi země s největšími klimatickými závazky neřadí velké průmyslové hráče jako například Čínu, Indii či Brazílii, přičemž právě Čína a Indie se dohromady podílejí na světovém množství emisí v poměru skoro 35 %. Efektivita Kjótského protokolu je také paralyzována faktem, že jej neratifikovaly Spojené státy americké, a jeho obsah a cíle pro ně tedy nejsou nijak závazné.

Další oprávněnou kritikou je pak skutečnost, že se emitentům skleníkových plynů doposud dařilo systém obcházet tím, že své výrobny přestěhovali do třetích zemí, kde ekologicko-právní regulace není tak nákladná ani ambiciózní či není vlastně žádná. Tento fenomén by však měl být brzy eliminován pomocí mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích, který zavede povinný odkup osvědčení o uhlíkové náročnosti dováženého zboží. Tím se vyrovnají emisní náklady výroby stejného zboží, které by emitent musel vynaložit, pokud by jej produkoval v rámci EU. O mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích se můžete dozvědět více v našem dokumentu Právní dopady připravované klimaticko-energetické regulace EU .

V roce 2015 byla na základě Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu přijata Pařížská dohoda, ve které se poprvé v historii všechny země světa dohodly na klimatickém závazku udržet globální oteplování výrazně pod hranici 2 stupňů oproti hodnotám před průmyslovou revolucí a zavázaly se předložit vnitrostátní plány, které zajistí snížení emisí a nízkoemisní rozvoj dané země. Nutno dodat, že i tento dokument doprovázel chladný přístup ze strany USA, které v roce 2019 oznámily své odstoupení od dohody. Je právní zajímavostí, že tento postup vlastně nebyl platný, protože neodpovídal podmínkám dohody pro odstoupení. Následně však v důsledku nové prezidentské administrativy byla dohoda v lednu roku 2021 Spojenými státy finálně ratifikována. 

Unijní systém obchodování s emisními povolenkami

Unijní systém emisního obchodování (EU ETS) napomáhá naplňování cílů Kjótského protokolu a Pařížské dohody, kterých je Evropská unie taktéž smluvní stranou. Systém byl založen směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) č. č. 87/2003 a v českém právním řádu je proveden zákonem č. 383/2012 Sb., o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů.

Systém funguje na principu stropního omezení objemu vydávaných emisí, ten má klesající tendenci odvislou od lineárního faktoru stanoveného pro dané obchodovací období. Celkový unijní strop vydávaných emisí byl dříve vymezen také skrze „národní alokační plány“ pro jednotlivé členské země. Systém emisního obchodování má v současnosti čtyři obchodovací fáze, ta poslední probíhá od roku 2021 a platit má až do roku 2030. Klesající lineární faktor byl pro toto období vymezen na hodnotu 2,2 %, oproti hodnotě 1,74 % předchozího období, novela směrnice přijatá v rámci balíčku Fit for 55 však navrhuje skoro zdvojnásobení na hodnotu 4,2 %.

Činnosti zahrnuté pod systém obchodování jsou odvozeny z hlavních odvětví, která jsou z hlediska redukce emisí klíčová. Jedná se zejména o výrobu elektřiny a tepla v elektrárnách (spalování paliv), jiný energeticky náročný průmysl (např. rafinace minerálních olejů, výroba surového železa nebo oceli, výroba koksu, výroba čpavku atd.) a taktéž oblast letectví (speciálně mezi letišti EU, v Norsku a na Islandu).

Systém poté funguje tak, že část vymezeného objemu emisních povolenek EU poskytne bezplatně přímo vybraným typům zařízení. Tak se děje právě proto, aby se předcházelo shora zmíněnému fenoménu alokace výroby do třetích zemí, kde nejsou emise nijak právně omezovány. Část se poskytne jednotlivým členským státům, které je formou dražby dále zprostředkovávají svým národním emitentům. Tyto povolenky již podléhají zpoplatnění, přičemž jejich cena, především v důsledku jejich snižujícího se množství, postupně stoupá.

Zpoplatnění emisních povolenek má pak dvojí smysl, zejména snižuje tržní atraktivnost emisně náročných činností a motivuje podnikatele k alternativním, ekologicky příznivějším řešením, a dále také naplňuje princip „znečišťovatel platí“, kdy se poplatky vybrané od „znečišťovatele“ využívají na financování různých kompenzačních či asanačních opatření. Příkladem je evropský Modernizační fond, který má přispět na financování udržitelných cílů Zelené dohody, a který peněžní prostředky získává právě z prodeje povolenek.

Tržní mechanismus emisních povolenek je anglicky označován také jako „cap-and-trade system“, přičemž „cap“ má značit zastřešení celkového objemu povolenek a „trade“ zase jejich volnou obchodovatelnost.

Novela směrnice je momentálně předmětem diskuzí v Evropském parlamentu a v případě jejího přijetí systém dozná značných změn. I tuto otázku jsme pro Vás zpracovali v našem dokumentu Právní dopady připravované klimaticko-energetické regulace EU .

Zdroje:

• https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:52020DC0740&from=CS
• https://is.muni.cz/th/nm69h/Diplomova_prace.pdf